ČLÁNKY–RECENZE
KREJCARŮV UNDERGROUND (Lidové noviny 7. 6. 2014)
Tohle, upozorňuji prosím, není žádná novinka. Vyšla už před několika měsíci, ležela mi dlouho na stole, rozbalil jsem ji a poslechl před pár dny, a vracím se k ní. Tamers of Flowers je příležitostné hudební uskupení kolem výtvarníka Libora Krejcara (1961). Po devíti letech od debutu Lesní hřbitovy se vloni v létě sešla v Krejcarově ateliéru sestava, která vytvořila syrově, undergroundově znějící nahrávku se zpěvem-recitací L. K., nazvanou Mezi nebem a zemí. Při poslechu tohoto "melodramatu" o jedenácti partech si nelze nevzpomenout a Pavla Zajíčka a jeho DG 307. Krejcarův hlas má v sobě obdobně melancholicko-fatální barvy jako hlas Zajíčkův, hudba zhusta stojí na repetitivních figurách jako tomu bývá u "Dégeček" a texty poetikou nemají daleko k duchovním obrazům Zajíčkovým. Nejde však o plagiát: na to je Krejcar příliš svůj. Když jej posloucháme, cítíme, že on nemůže být jiný, než takhle naléhavý. Vydavatelství Guerilla Records vybavilo CD adekvátním bookletem, bonusem je video, na němž recituje jeden z textů alba Ivan. M. Jirous.
Josef Chuchma
TÝDEN,CZ, 26.01.2014
Někde mezi undergroundem a příležitostnými seskupeními typu Sváteční pop Petra Nikla se nacházejí Tamers Of Flower, nevšední a sporadicky vystupující kapela v čele s výtvarníkem Liborem Krejcarem. Už debut Lesní hřbitovy přinesl nevšední ukázku pozoruhodného vidění světa, druhé album, vydané po dlouhých devíti letech, v tom jen důsledně pokračuje.
Nová nahrávka připomíná ze všeho nejvíc melodram: do temných, industriálně repetitivních základů Krejcar deklamuje své vize. Texty, které bez problémů obstojí i jako poezie v psané formě, mohou připomenout tvorbu Pavla Zajíčka, ale v působivém podání Libora Krejcara, kterému často jako ozvěna sekunduje Mariana Krejcarová zní výsledek neméně originálně. Právě oni dva a dunění barelů jsou jedinou spojnicí současné, výrazně obměněné sestavy, s tou předchozí.
Působivost samplů a ozvěny elektronické minulosti z debutového alba nahradila syrovost, se kterou se zařezávají riffy kytary i rozléhá šamanské bubnování. Navzdory odlišným prostředkům se tak uchovává nejen síla poetiky, ale až magické vyznění skladeb. Abstrakce i surrealismus, umělecká vznešenost i špína ze sklepa. A při detailnějším zaposlouchání i nečekaná pestrost prostředků: jestli že třeba úvodní skladba stojí na důmyslném předivu basy, v té následující se objevují mezi kytarovým skřípáním až nezvykle monumentální melodií podepřené chorály.
Většina nahrávky se ovšem nese v duchu zamyšlenosti, kde je hudba jen podkresem mluvenému slovu; připomíná to občas vyprávění snů či osobité autorské čtení. A ačkoli vazby na DG 307 či na harmonické postupy známé ze skladatelské tvorby Mejly Hlavsy jsou tu zřejmé, nejde o - v českém undergroundu tolik časté - kopírování, ale o navazování jako na výchozí bod. Ten je tu podobnou inspirací jako Krejcarovo originální výtvarné cítění. Nezbývá než doufat, že se tentokrát další nahrávka objeví ještě v tomto desetiletí...
www.rockmag.cz - 24. 6. 2014
Tamers Of Flowers - Mezi nebem a zemí
Český underground rozhodně netrpí malým množstvím interpretů. Trpí ale jejich kvalitou, protože většinou se jedná o neinvenční epigony Plastiků nebo DG307. Pár jehel se ale v této kupce sena skrývá. Jednou z nich jsou jistě i Tamers Of Flowers.
Tato, složením nestálá, skupina se seskupila kolem výtvarníka Libora Krejcara a svou první desku Lesní hřbitovy vydala v roce 2004. Tuto desku posléze představila v živém podání na DVD, ale na nové skladby si musel svět počkat až do roku 2013, kdy vyšla druhá deska Tamers Of Flowers, Mezi nebem a zemí.
Vše je tu postavené na deklamaci básní Libora Krejcara, kterého hudební nástroje a různé zvuky a ruchy pouze z dálky doprovázejí. Ke zpěvu tu nedojde a ani milovníci melodií si při poslechu rozhodně nepřijdou na své. Mění se pouze naléhavost Liborova projevu, ke kterému se často připojuje také Mariana Krejcarová.
Osobité básně zde propojuje religiozita, která je patrná v každé skladbě. Jejich prezentace není nepodobná například Pavlu Zajíčkovi, ale o imitaci zde rozhodně nejde. Na desce se ostatně uplatňuje i Krejcarova výtvarná část. Obal a booklet desky jistě nikam schovávat nebudete.
Hudební podklad je v každé skladbě jiný, ale často můžeme slyšet vazbící kytary, až rituální rytmus, udávaný barely a noisové pasáže, za kterými stojí také Libor Krejcar. Ten nezřídka sáhne také po saxofonu. Výsledek zní, možná také díky zvukaři desky Tomáši Vtípilovi, značně syrově.
Už na první poslech se od zbytku desky liší poslední skladba L.K. V té totiž neuslyšíme hlas Libora Krejcara, nýbrž pouze Mariany. Jedná se o báseň z Magorovo sbírky Okuje a na bonusové části CD je k nalezení klip k této skladbě, ve které je hudba naroubována na Jirousovu recitaci.
Tamers Of Flowers opět potvrdili svou výjimečnou pozici na tuzemské podzemní scéně. Těžko říct, jestli si na další přírůstek do diskografie budeme muset počkat dalších devět let, ale pro fanoušky originální hudby to nebude zrovna marné čekání.
Šrája
His Voice 1/2011
Lesní hřbitovy viděti…
Když před šesti lety u Guerilla Records vyšlo album sochaře Libora
Krejcara a skupiny Tamers
of Flowers Lesní Hřbitovy, bylo to na české
undergroundové scéně zjevení. Nyní stejný repertoár na stejném labelu
vychází v koncertní verzi na DVD natočeném v
roce 2009 v pardubickém Divadle 29.
Libor Krejcar je znám především jako autor neuvěřitelně elegantních skulptur koček a jeho album Lesní hřbitovy bylo nemalým překvapením. Krejcar s pomocí Petra Vyšohlída (ex Piráti a jejich následnické kapely) a svých Krotitelů květin, v nichž působil mimo jiné dechař Václav Klecandr, sestavil kolekci písní, které – zejména v textech – těží z dědictví androše, v hudbě je ale obohacují o invenční práci se samply a nalezenými zvuky, trochu industriálních perkusí a energií vlastní hard coru a electronic body music. DG 307 meets Ministry, dalo by se nehezky nečesky říci, abychom získali alespoň přibližnou představu o energii Krejcarovy hudební tvorby. Lesní hřbitovy ostatně nejsou jeho debutem, na dvě starší nahrávky (na první se údajně do vazby elektrických kytar „mlátí klackem do trubek“) snad v guerillovském edičním plánu také dojde.
Krejcar se stal nečekanou hvězdou Guerilla Records a první náklad
jeho alba se vyprodal. V roce 2009 následovala reedice, nyní je tu DVD
pojmenované pouze názvem kapely a obsahující týž repertoár. Odpověď na
oprávněnou otázku po nadbytečnosti takového
vydavatelského počinu znají ti, kdo Krejcara v poslední době viděli
vystupovat: současní Tamers of Flowers jsou úplně jiná sestava než ta,
která v roce 2004 nahrála studiové CD a která patrně byla pouze
krátkodobá, ne-li vůbec výhradně studiová. Nová
kapela sestavená z hudebníků z Heřmanova Městce, kde Krejcar žije a
tvoří, je výrazně mladší a méně početná. Tvoří ji Jiří Benda (baskytara,
sampler), David Kolovratník (bicí) a Mariana Krejcarová (hlas, perkuse,
housle, zvonky), kytarista Radek Losert,
i
když na DVD, tuším, hraje ve všech písních, je pouze hostem.
Živá podoba současných Tamers of Flowers je krotší než někdejší studiová. Divoké chuchvalce nalezených zvuků jsou odmeteny ve prospěch jasnějších písňových struktur s dominantní rytmikou. Určující samply, jako melodický úryvek jakési litanie v písni Anděl, samozřejmě zůstávají, celkové pojetí se ale blíží k mainstreamovému plus minus rocku. Z „podzemního“ instrumentáře zůstaly barely a skřípající housle (smyčec za kobylkou) Mariany Krejcarové, frontmanova intuitivní hra na saxofon a samozřejmě společná, vcelku konejšivá recitace obou jmenovaných (v písni Samota mi ten řev známý ze studiové nahrávky docela chybí). Chtěl-li Krejcar hrát živě, bylo zkrátka nutné některé atributy vynikajícího alba odříznout a přizpůsobit kapelu potřebám pódiového vystupování.
Pódiová show, jejímž tvůrcem je výtvarník, je samozřejmě pastvou pro oči. Z části doslova: zadní projekci vystupování Tamers totiž tvoří videozáznam Krejcara procházejícího se stádem pasoucích se ovcí, mezi nimiž v závěru spočine (v závěrečné písni Dobrou noc kamery přestanou snímat pódium a my vidíme pouze tuto zadní projekci). Na pódiu stojí několik bílých, zevnitř nasvícených soch koček a torzo anděla – barokně opulentní stojan na texty, za kterým stojí frontman a vytváří tak okřídlenou siluetu. Působivé.
Velkým kladem záznamu je dynamická kamera Michala Kudláčka, Jana Votruby a Víti Mazánka, díky níž koncert ani na okamžik nepůsobí strnule. Pokud byse mělo jednat o pozvánku na živé vystoupení, nemohlo toto DVD dopadnout lépe. Škoda jen krátkodobé stopáže necelých osmatřiceti minut a absence jiného repertoáru, než je na šest let starém albu. Nové písně patrně teprve vznikají.
Text: Petr Ferenc
Rock & Pop 11/2010
Český underground nevyhynul. Naopak, vyvíjí se a například právě díky
Liborovi Krejcarovi a spol. nabývá sofistikovaných, dotažených tvarů.
Profesionalita zpracování DVD není protipólem umělcova „podzemí“, neb
autenticita zůstala zachována. DVD
Krotitelů květin nenese žádný název, ale klidně bychom ho mohli
pojmenovat „Lesní hřbitovy živě“. Zachycuje totiž kompletní program alba „Lesní hřbitovy“ (Guerilla records 2004) v pódiové podobě, s filmovými
dotáčkami
i Krejcarovými sochami
rozmístěnými na podiu. A jelikož je Krejcar hlavně sochař a výtvarník,
nejen básník a „recitátor“, není třeba zdůrazňovat, že vizuální podoba
repertoáru je sugestivnější než původní CD. Což není samozřejmostí,
vizuální vjemy mohou také odpoutávat od
sdělení, jenže Krejcar to s „vizuálem“ umí. Lesní hřbitovy se zkrátka
dočkaly ideálního media. Výtka?
Také něco nového by to chtělo. Kapacita
DVD zůstala z větší části nevyužita a od vydání původní nahrávky
uplynulo šest let. Cožpak protagonista
nenastřádalo nové verše?
Tomáš S. Polívka
Týden 24. 10. 2010
Současný český underground v klasickém významu slova na tom není
vůbec nijak záviděníhodně. Odečteme-li letité, již dávno etablované
spolky, objevuje se toho zajímavého nového tak málo,
že hovořit o
živoucí scéně prakticky není možné. Přesto existují i
výjimky.
Sochař Libor Krejcar je nejen respektovaným výtvarníkem, ale i
občasným hudebníkem a jeho formace Tamers of Flowers k oněm výjimkám
posledních let rozhodně patří. A to i přesto,
že kořeny tohoto seskupení
sahají hluboko do minulosti.
Jádro repertoáru je zachyceno na zatím jediném albu Lesní hřbitovy z roku 2004, čerstvě se ovšem objevilo i DVD s koncertním provedením z loňského léta. Skladby tak dostávají další rozměr, výtvarnou rovinu, která už i tak nevšední a zajímavou hudbu doplňuje a obohacuje. Právě v multimediální podobě totiž Krejcarovy osobní zpovědi fungují ještě mnohem lépe. Temná, místy až apokalypticky či fatalisticky vyznívající hudba se prolíná s členitou scénou, která nezapře výtvarné cítění svého tvůrce, a vše doplňuje nápaditá projekce. Celkový dojem je tak na hony vzdálený zastydlým, rádobynekompromisním, opakovaným a častým kopiím Plastiků či dalších podzemních legend.
Plností zvuku, která vytváří plochy a koláže pod interpretovaným
textem, občas mohou
Tamers Of Flowers připomenout DG 307 posledních let,
ale zároveň svými strukturami prozrazují neuzavřenost ve své ulitě a
uvědomění si běhu času. Ne nadarmo Krejcar v
minulosti spolupracoval s bývalým členem pardubických zběsilých
elektroniků Gun Dreams Luborem Bendou – zvuk kapely občas vyvolá
vzpomínku na EBM či další spolky kloubící temné repetitivní nálady s
občasnými samply a zkreslenými, rozmazanými kytarami –
kdo má rád Revolting Cocks, Nine Inch Nails či Ministry, své si tady
určitě najde. Z českých part se jako první rozhodně nabízí příbuznost s
Jiříkovým viděním.
Přesto je hudba sama jen jedním ze stavebních kamenů, a tím opravdu
hlavním je zde hlas. Ledově opakované, osobní a místy až intimní mantry
mrazí i zasahují zároveň. Prvotně navozují dojem deklamované poezie, ale
i když vnitřní poetika jim rozhodně
nechybí, spíš působí
jako terapie svého autora. Direkty na všechny
strany každopádně rozdávají podobně drsným
a surovým způsobem, jako
třeba texty post-hiphopových WWW. Tohle DVD je rozhodně ozdobou nejen
katalogu lounského vydavatele, ale především
povedeným důkazem, že i dobrovolná cesta mimo hudební mainstream může
mít sebevědomou podobu, ani v nejmenším nepůsobící jako jen něco, k čemu
tvůrce donutily okolnosti.
Antonín Kocábek
Musiczone 27. 1. 2007
(recenze na koncert v klubu Kaštan, Praha)
(...)
To nahoře – na ZVUKU – zatím vrcholila nervozita. Jeden z
nejúžasnějších projektů, které znám,
a který se na značce Guerilla
records objevil na CD „Lesní hřbitovy“, výrobku Libora Krejcara
a jeho
The Tamers Of Flowers, kteří měli právě zažít koncertní
premiéru! Toto vystoupení uvedl Magor: „Každý má právo nejen na svých 15
minut slávy, ale právo užít si i svých 15 minut ostudy.“
A pak vypukla
dlouho očekávaná událost sezóny: plátno s pobíhajícími ovcemi, mezi nimi
volným krokem v černém prochází L.K. a
náhle skrz hořící kočičí oči začíná hudební obřad, mše, rituál
kočkoidního sochaře a jeho squadry podivínů. Jejich kult a zvuk rozhodně
naprosto vyčnívá takřka nad vším, co je možno v Čechách slyšet. Hudba
Tamers of Flowers je nekompromisně sama sebou, je
to jiný, svébytně potemnělý svět plný záhad života a bytí.
Richard Kutěj (16. 1. 2007, 7.00)
Freemusic 24. 1. 2005
Setkat se v dnešní době s domácím albem, jež vám po několika minutách
poslechu takřka vyrazí dech, rozhodně není běžnou záležitostí. Mně se
taková situace přihodila při poslechu alba Libora Krejcara Lesní
hřbitovy. Jeho jméno bylo totiž dosud (pro mne)
známé především z pozice kontroverzního výtvarníka (série pálených
kreseb Krajinou výčepu, jež tvořily ilustrace ke knize Vratislava
Brabence Vážený pane K.) a sochaře (výstava s názvem Krajiny paměti v
pražském Mánesu). Libor Krejcar je však jednoduše
velmi výraznou uměleckou osobností vycházející
z undergroundového
prostředí, jež se ke svému okolí vyjadřuje rozličnými vyjadřovacími
prostředky. Jedním z nich je hudba, což dokazují Krejcarovy archivní
nahrávky z let 1982 a 1992 (kdy spolu s Luborem
Bendou pod názvem The Tamers of Flowers odehráli na 20 koncertů včetně
vystoupení na českém Woodstocku v Trutnově). Nejnovější hudební
aktivitou Libora Krejcara je právě nahrávka Lesní hřbitovy (Forest
Graveyards), jež spatřila světlo světa na sklonku
loňského roku jako vůbec jeho první oficiálně vydané album v podobě
výjimečně provedeného CD, jež navíc obsahuje i dvaadvacetiminutový
filmový dokument se záznamem ze zahájení Krejcarovy výstavy, jež se pod
stejným názvem pořádala v kostele sv. Ducha v
severočeském Mostě (mj. za účasti Ivana M. Jirouse a Vratislava
Brabence).
Pakliže sám Krejcar svoji bezmála čtyřicetiminutovou nahrávku
označuje jako samostatnou zvukovou sochu či souhlasí s názorem, že se
jedná vlastně o jakýsi zvukový záznam jeho vlastního života, máme zde
klíč k uchopení celého alba. Jedná se totiž
skutečně o velmi podivuhodnou zvukovou koláž tvořenou elektronickými
zvuky, jen místy prokládanými klasickými hudebními nástroji jako saxofon
či foukací harmonika. Od začátku až do konce má posluchač
co do činění s
valící se zvukovou vlnou, z níž
vystupují na povrch spíše tušené než skutečné formy jakýchsi načrtnutých
bizarních písní (zejména díky „erupcím“ takřka electrotrashových rytmů
či klasičtějších rytmických bigbítových schémat). Melodické linky
naprosto chybí, epické napětí vzniká spíše „formou puzzle skládanek“ se zvuky kostelních zvonů a různých hlasů (mj.
kněze Tomáše Halíka), vytáčení telefonu a zvuků z telefonních ústředen,
útržků „kotlíkářského“ hraní
či destruované sólové kytary (právě
samotný Krejcar), nad čímž vším se v různých
hlasově zabarvených odstínech proplétá Krejcarův hlas a jeho ryze osobní
a velice temná poezie
(sám se prý za básníka nepovažuje, dle mého
názoru jsou však jeho verše velmi svébytné
a mrazivě naléhavé).
Přesto po několika posleších z této zvukové masy dešifrujete
jednotlivé „písně“, přičemž nelze nezmínit pár – jedním slovem –
ojedinělých delikates. Skvělý je například čtvrtý track se
signifikantním názvem Anděl, plný tajemné gotické nálady, lehce
kontrastující s poněkud tanečnějšími jungle rytmy. Zvláštní zklidněnou
atmosférou se ze sousedství přece jen poněkud drsnějších a údernějších
tracků-skladeb vymyká (opět v duchu svého názvu) Naděje s dominujícím
pianovým motivem a reminiscencí na
underground 70.let (dechy). Pro uchopení hudební
a duchovní podstaty
alba je pak zřejmě nejpříznačnější velice silná Samota, jež začíná i
končí jakýmisi „homeless fieldrecordings“, plnými chrčení a kašlání, ve
které jakoby společně zaznívala někdejší
Umělá hmota a Nine Inch Nails najednou. Tedy vzdálené a nepopíratelné
kořeny
v českém undergroundu mísící se s moderními technologiemi
využívaných hudebními teroristy nemilosrdně pranýřujícími současnou
civilizaci. Nebo ještě jinak řečeno – a platí to pro
celé Krejcarovo album – je tu přítomno, jak výstižně pojmenovává duše
Guerilla Records (tedy vydavatelství, jež album na sklonku roku vydalo),
Vladimír Drápal řečený Lábus, „nebe i peklo“ najednou.
P.S.: Album bylo věnováno k šedesátinám Ivanu Martinu Jirousovi, jež byl pro Libora Krejcara tím, „kterému se podařilo zkazit jednu z generací, do které on patří“. Ne náhodou jsou asi fotografie soch jeho série koček součástí jak krásně vyhotoveného třípanelového digipacku alba Lesní hřbitovy (včetně dvou bookletů s českými a anglickými texty uvnitř), tak i přebalu poslední Magorovy sbírky Rattus norvegicus.
Igor Nováček
Rock and Pop 3/2005
U nahrávek, jako je tato, za níž stojí sochař Libor Krejcar a
hradecký muzikant Petr Vyšohlíd
(ex-Meat House Chicago I.R.A.), mě
vždycky nejvíc zajímá, jak je to vlastně celé myšleno. Osobně se při
poslechu docela dobře bavím: ta změť standardně i
nestandardně (rozuměj převážně industriálně) hudebních hluků, zvuků a
ruchů, kytarových vazeb, samplů všeho od vytáčení telefonu po záznam mše
Tomáše Halíka, a to vše spojeno s recitací textů či skorobásní, plných
undergroundového haraburdí (smrt, oheň,
vlci, andělé apod.), je podobná spoustě jiných projektů, kterými se více
či méně hudebně talentovaní tvůrci bavívali za pomoci páskových
magneťáků
už před desítkami let. Dnes, s levnými studii, minidisky,
samplery a počítači už to přirozeně mají mnohem
jednodušší a cílená androšská ´totální demokratizace umění´ (kdy jej má
právo dělat každý, kdo má chuť) je jak houska na krámě. Není divu, že
album je věnováno „Magorovi
k šedesátým narozeninám“ (to to letí,
co...?). Ale co mě zajímá: berou se tyhle lidi
vážně,
nebo je v jejich produkci aspoň špetka nadhledu?
Mám důvod (chci?) věřit, že Libor Krejcar je ten druhý případ. Když
například uprostřed pohřební písničky Poslední den zazní v pozadí
sampl s výkřikem „di už do prdele s těma urnama“, mluví
mi tak trochu z
duše. Ale říkám si, že Krejcarovi asi taky,
když jej použil. To nemění nic na tom,
že hlavně textově se mu tu a tam
nějaký obrat či obraz opravdu podařil. Třeba to, jak „po nebi plují
hořící kříže/tvář obletující sen/zlaté nymfy/jako stádo bílých
okřídlených/muflonů“ je sice undergroundový kýč jako
prase, ale... úplně to vidím...
Za zmínku stojí i pěkný obal s fotografiemi Krejcarových vysochaných kočiček. Inu, androš si takovéhle věci vždycky uměl ohlídat.
Ondřej Bezr
His Voice 2/2005
LIBOR KREJCAR – Lesní hřbitovy
Je to přibližně rok, kdy lounská značka Guerilla Records vydala album
sochaři Liboru Krejcarovi. Kolekce Lesní hřbitovy rámcově zapadá do
kontextu českého undergroundu, jehož je Guerilla častým
zprostředkovatelem a v němž se Krejcar pohybuje (jeho
socha zdobí například obálku poslední básnické sbírky Ivana Jirouse a
desku Lesní hřbitovy mu Krejcar věnoval k šedesátinám). Ohlasy tvorby
Plastic People či DG 307 jsou patrné v repetitivnosti hudby a
polorecitovaném zpěvu, v žádném případě však nejde o
nostalgické retro. Místo zvukového staromilství totiž uslyšíme
plnokrevnou a syrovou hudbu těžící z práce se samply i s hlukem
kytarových vazeb. Niterné, většinou střízlivě odříkávané texty písní
doplňuje divoká změť lomozu doprovodné skupiny Tamers Of
Flowers a nahrubo střižených, tlustě vrstvených elektronických smyček
a
zvukových deníků – kázání, terénních ruchů, didaktické povídky o
farmářově idyle... Zvuková intenzita alba si místy nezadá třeba s
nekompromisní produkcí kapely Ministry, Krejcarův
ponor je absolutní, avšak elegantní. Domnívám se, že jde o sršatý
zvukový protipól strohého půvabu jeho kočičích soch. Doufejme, že
Guerilla v budoucnu vydá i reedice dvou kazetových předchůdců Lesních
hřbitovů.
Petr Ferenc, redaktor časopisu His Voice
Lidové noviny 10. 1. 2005
Když výtvarníci malují hudbou
Petr Nikl a Libor Krejcar se představují na dvou pozoruhodných
albech. Přední čeští výtvarníci
Petr Nikl a Libor Krejcar se rozhodli
ztvárnit své představy hudební formou.
(...)
Nic nemůže být vzdálenější bezelstnému výrazu rozčepýřeného Petra Nikla než ocelově chladné a tvrdé album sochaře Libora Krejcara. Leccos napovídá už obal, na němž zlověstně vyhlížející kočičí madona s výrazem ustrnulým někde mezi kamennými strážci lesních chrámů v Jižní Americe a maskou Darth Vadera z Hvězdných válek kolébá v náručí kostru svého vetřelčího koťátka. A název cédéčka – Lesní hřbitovy – také neslibuje žádnou procházku růžovým sadem. Zaposlouchejme se do mrazivě deklamovaných veršů a zjistíme, že „průzračný šílenství samoty ubíjí duši jak srdce bronzovýho zvonu, oči plný jedu, v zádech finský nože, Vltava mlčí, nic neříká, andělé smrti létají jak květy topolu...“
Je-li Niklův lehce halucinogenní výlet do rozbujelé přírody jistým odkazem na pěvecký a hráčský výraz Václava Koubka, Ivy Bittové či skupiny Vltava, Krejcarova těžkotonážní výpověď patří spíše do hájemství německého industriálu „šlehnutého“ plastikovým undergroundem pražské hudební periferie. Ne náhodou deska vychází u firmy Guerilla Records specializující se na oprašování archivů kapel typu DG 307 či Umělá hmota a je dedikována básníku Ivanu „Magorovi“ Jirousovi, „kterému se podařilo zkazit jednu z generací, do které on patří“.
Muzika (jde-li vůbec o muziku v klasickém slova smyslu) zde nahrazuje
lidský tep, klarinet bolí
jako náhlý nervový impuls vyslaný z paty až k
hlavě. Slyšíme hučení temných samplů, vytáčení telefonního čísla, jež
neexistuje, jako ze sna k nám připlouvá
hlas největšího černokněžníka mezi tuzemskými kněžími – Tomáše Halíka.
Lesní hřbitovy nelze poslouchat ani neposlouchat – nejlepší by asi
bylo uvést se po vzoru astronautů z Planety opic do stoleté hibernace a
vnímat je spíše podprahově, jako signály
z vesmíru, nebe, pekla,
odkudkoli. Jinak budou naše smysly po této
zvukové soše donekonečna bloudit s nevyřčenou otázkou, kde je zakopán
pes. A neříkejte, že na lesním hřbitově hlídaném sněhobílými kočičími
predátory.
HODNOCENÍ LN: ****
Michal Bystrov